Zahraniční politická stínová hra


Laurent Larcher požaduje otevřenost, návrh hodnot a debatu o francouzské zahraniční politice. Autor tvrdí, že francouzská elita moci skrývá svou skutečnou agendu za nesmyslnými prohlášeními a utajením.

Hansen je profesorem sociálních studií na UiS a pravidelným recenzentem MODERN TIMES.
E-mail: ketil.f.hansen@uis.no
Publikováno: 2018-09-03
Au nom de la France? Les non-dits de notre diplomacie
Autor: Laurent Larcher
Vydavatel: Edice du Cerf, Francie

Zatímco čekáme na sezónu čtyři ze série francouzských agentů Předsednictvo můžeme se potěšit příběhem o nedostatku veřejné debaty o francouzské zahraniční politice. Novinář Laurent Larcher pokrývá na africkém kontinentu francouzský katolický deník La Croix již řadu let. Nyní napsal osobní zprávu o tom, jak francouzská mocenská elita skrývá své skutečné záměry zahraniční politiky utajením nebo zcela zřejmými, a tedy bezvýznamnými prohlášeními. Jak Kai Eide vyzval k otevřenosti a debatě o norské zahraniční politice, Larcher dělá totéž o francouzštině.

Cynický zájem

Nejdříve je třeba zdůraznit hlavní body: Francouzská zahraniční politika je veřejnosti prezentována jako morálně vysoká, charakterizovaná bojem za lidská práva a demokracii. Ve skutečnosti se vyznačuje diplomatickým a ekonomickým vlastním zájmem a je zcela oddělen od hodnotové politiky. Larcher neříká Francii národní stát, nýbrž „obchodní stát“.

V diplomacii založené na hodnotách by byla dnešní zahraniční politika považována za zcela bezvýznamnou.

Autor to ospravedlňuje několika příklady toho, jak Francie spolupracuje s diktátory v několika afrických zemích. Reprodukuje - přímo a úplně - rozhovory, které vedl jako novinář s francouzskými ministry a bývalými prezidenty, v nichž hovoří o tom, že „musíme být realističtí“ v zahraniční politice. Být „realistický“ znamená mimo jiné to, že Francie se neoddělila od skutečnosti, že prezident Nkurunziza v Burundi vzdoroval ústavě i parlamentu tím, že se potřetí pokoušel o volby, což vedlo k nepokojům a podmínkám podobným občanské válce. Znamená to také, že po dobu 28 let je čadský prezident Idriss Déby prezentován oficiální Francií jako „velký státník“ a „důležitý francouzský partner v boji proti terorismu“, nikoli jako diktátor, který ochraňuje jakoukoli formu politického odporu.

Řada příkladů z francouzsky mluvící Afriky ukazuje, jak Francie podporuje nedemokratické režimy, aby v přístavech získaly zvláštní dohody o těžbě přírodních zdrojů (Niger), obchodních dohodách (Burundi) nebo vojenských výcvikových arénách (Čad a Džibutsko). Larcher nám připomíná, že Francie je třetím největším vývozcem zbraní na světě - USA a Rusko jsou větší - a že velké množství vojenského vybavení se prodává autoritářským režimům v Africe a na Středním východě.

Frankrike er verdens tredje største våpeneksportør.

Samtidig, i et kapittel dedisert til de franske militære aksjonene i Afrika, klager Larcher over at Frankrikes eget militære utstyr er utrangert og dårlig. Forfatteren fulgte fysisk med de franske troppene i Nord-Mali i januar 2013, da de var der for å bekjempe islamistiske opprørere som var i ferd med å ta kontroll over landet. Og han hevder at franske soldater mistet livet på grunn av gammelt og elendig militært utstyr. Kolonnen han kjørte med holdt en lav hastigheten, kun 30 km/t, siden bildeler som gikk i stykker ikke kunne erstattes. Andre ganger fungerte ikke luftavkjølingen i de armerte kjøretøyene; i nærmere 70 varmegrader spydde forfatteren en rekke ganger og var på nippet til å besvime.

Předplatné 195 NOK

Da Larcher intervjuer forsvarsministeren etter hjemkomsten, hevdet ministeren at det militære utstyret Frankrike bruker i Mali er helt adekvat og oppdatert. Selv avslutter forfatteren kapittelet om de franske oppdragene i Sahel-regionen med at «Frankrikes verste fiende er ikke islamistene, men det utrangerte utstyret».

Løgner og paradokser

Et tredje kapittel er viet det forfatteren kaller «det paradoksale samarbeidet med Saudi-Arabia», siden Frankrike samtidig kjemper mot Den islamske stat (IS). Han hevder Saudi-Arabias politikk er fundert på de samme verdiene som dem IS kjemper for. Kun i et økonomisk perspektiv – Saudi-Arabia kjøper mengder av våpen fra Frankrike – blir det naturlig å samarbeide med den ene parten (Saudi-Arabia) og motarbeide den andre (IS), mens det i et verdibasert, ideologisk diplomati ville blitt ansett som helt meningsløst. At Saudi-Arabia bruker franske våpen i sin kamp mot Houthi-folket i Jemen, sammen med lokale Al-Qaida grupper som også kjemper mot Houthi-folket, blir ikke problematisert av det offentlige Frankrike. Snarere tvert imot blir kritiske spørsmål fra Larcher til ekspresident François Hollande besvart på samme måte som vi er vant til fra våre egne myndigheter: «Frankrike har aldri tolerert at våpen solgt av oss blir brukt mot sivilbefolkningen.»

Larcher kaller ikke Frankrike for en nasjonalstat, men for en «handelsstat»

Forfatteren er tydelig oppgitt over den manglende ærligheten i offisiell fransk utenrikspolitikk. Handelsavtaler og diplomati, inkludert etterretning og stemmegivning i FN-systemet, styrer utenrikspolitikken, hevder han. I Afrika fungerer fortsatt den særegne sammenblandingen av personlige forbindelser og særavtaler; FranceAfrique.

Det er vanskelig ikke å være enig med forfatteren – men det er ikke hans argumenter som gjør enigheten lett: Vi visste mye av dette fra før – men uten Larchers personlige opplevelser som empiri. Som journalist har han reist mye, spesielt i Afrika, og møtt mange ministre, men dette krydrer boken mer enn det gir momenter til den utenrikspolitiske analysen. Au non de la France? er mest av alt en personlig beretning om det manglende verdiengasjementet i fransk utenrikspolitikk – men enda mer er den et vitnemål om Macchiavellis ideologiske seier over Montaigne: Hemmelighold, realpolitikk og pragmatisme slår idealisme, humanisme og fellesmenneskelige verdier.